Chyť mi hvězdu holou dlaní.
S mandragorou počni dítě.
Řekni, proč čas nemá stání?
Kto ťal ďábla po kopytě?
Uč mě znát zpěv mořských víl,
dej, ať zášť mine svůj cíl,
a zařiď hned,
aby vlét
pravdě vítr do plachet.
Vládneš-li tou tajnou mocí
vidět, co nevidí jíní,
jeď stokrát sto dní a nocí,
až ti vlasy zbělí jíním.
Pak mi budeš vyprávět
o divech, cos cestou zhléd.
A potvrdíš
ten věčný kříž:
věrnost s krásou nesladíš.
Najdeš-li kde krásnou paní
bez falše – hned za ní jedu!
Ba ne! Nevyšel bych za ní
ani k dveřím od sousedů.
Možná že teď nezná lež,
že počká, i než napíšeš,
však dřív než bych
k ní dojít stih,
z pár mužských si ztropí smích.
(preklad Zuzana Šťastná)
Originál básne z roku 1633 sa dá pozrieť v projekte Gutenberg, v aktuálnej angličtine sa dá nájsť na Poetry foundation. A pre záujemcov je tu krátka analýza básne.
